Storygalerie
Kdysi dávno, ještě na staré verzi webu, byla tato kategorie a já se tam snažila vyplivnout, co se mi to zase událo "poprvé" na letišti. A k obnovení této tradice mě donutil víkend v Hořovicích.... Postupně, jak budu stíhat, tak tu nasunu zbývající story...
Můj první odhoz
Asi mám nějaký smolný rok, to si říkám někdy od března. Není týdne, abych se kvůli něčemu nestresla a tak vlastně událost posledního víkendu beru jako normální vývoj věcí. Neodolávám nakonec nabídky HELIS skočit si v Hořovicích. O místní partě jsem slýchala jen to nejlepší a tak tedy, Wiky, hurá na jiné letiště.
Musím předeslat, že v poslední době bylo kolem mě hodně odhozů a já čím dál víc měla nepříjemný pocit. Zrovna tenhle týden, kdy jsem se přestěhovala do svého nového samostatného podnájmu v Práglu, tak první noc se mi zdálo, jak padám zamotaná ve šňůrách a jak někde ve 100 m odhazuju. Takový sen nebyl poprvé, ale nějak mě to znervóznilo. Říká se, že když se zdá něco někomu první noc, že se to splní...
V Hořovicích byla pohodička. Zvěsti, že je tam perfektní parta, nezklamaly. Opravdu tomu je a myslím, že co se týká soudržnosti členů jednoho letiště, nasadili hořovičtí vysokou laťku.
Píšu se do třetího letu z AN-2 do výšky 3 km. Pohodička. Janina mi vysvětluje, jak udělat výskok, abych se dostala konečně do "hedáčku". Po výskoku se mi to vážně podaří a vidím zřetelně horizont hlavou dolů. Mám z toho hroznou radost. Po chvíli však už tu rovnováhu ztrácím a přecházím do sedáku, kde si trénuju cartwheely.
1500 - sleduju výškoměr. Vím, že nade mnou je jen Janina a tak padám do 1200, kde mi poprvé zazní pípák. Otočím se na záda, zkontroluju prostor nad sebou, prsní poloha, druhé pípání a já otvírám.
Padák vybíhá z kontejneru, začíná se otvírat a jak to má Springo občas ve "zvyku" otočí mě o 90 stupňů. Jenže to udělá oproti jiným otvíráním ještě dvakrát a jestli to udělalo tělo nebo padák, vidím, jak se nade mnou točí vánočka. 1, 2, 3, 4, 5. Vrchlík je značně nakřivo. Zkouším rychle dát ruce do šňůr a rozkopnout to, ale to už vidím vrchlík před sebou a cítím, že se otáčím. "Ku.va, já se na to vy.eru!", napadne mě v prvním okamžiku. "Já nechci odhazovat." V rychlosti zkouknu na výškoměr je tam něco nad 700m. "Já jsem přijela rubat, abych měla seskoky, proletí mi hlavou a vzdávám plán rubat v Hořovicích, co to dá. "To budou mít tady ze mě radost..."
Zatímco se mi honí hlavou všechno možné, je mi jasné, že můj první odhoz mám před sebou. Dle naučeného pohybu šáhnu po pravém uvolňovači a trhnu s ním. Sleduju, že se točím a najednou cítím, jak mě "to" nahoře pustilo a padám volným pádem. TO už mám ruce na levém uvolňovači a je to tam. Trhnutí, a visím pod bílým záložákem.
Výška mezi 500 - 600. Dost času na rozpočet. Hledám plochu a otáčím se po vrchlíku a freebagu. Z padáku je jen taková zmítající se změť šňůr a látky a zvolna ji vítr unáší někam do polí. V té chvíli se snažím soustředit na přistání, mám Tempo 150, čehož se trochu bojím...Zjišťuju, že se řídí víc ztuha, je tupější a v zatáčce reaguje později nežSpringo. Země se blíží, podrovnávám a jsem už na kolenou. V té chvíli vím, že je
to za mnou. "Do prdele." Tak bych to stručně shrnula. Až na zemi si uvědomuju, že uvolňovače jsem v "euforii" zahodila a je mi víc než jasné, že jsem doskákala. "Honza ze mě bude mít opravdu radost."
Než se dostanu ke svému balícímu stolu, vrchlík už mi místní dovezou. POzději mi najdou dokonce i freebag a já se nestačím divit, jak skvělí lidičkové v Hořo jsou.
Odhoz mám za sebou a říká se, že si má člověk pak skočit, aby to "rozchodil" a taksi půjčuju Springo 160 od Hrošíka. VOlný pád, otvírání i rozpočet v pohodě. Ale i při mém druhém skoku mám zazářit k obdivu všech, čeho jsem schopná. Asi v 50 metrech vidím, že mi najíždí do dráhy Andula (no, najíždí... byla dost daleko, ale ku.va, z té výšky to vypadá, že určitě do ní narazím. Jsem prostě debil). TAk to začínám stáčet, nepodrovnám a najednou jsem na zemi a půjčený vrchlík se motá na větrném rukávu, do kterého se mi podařilo přistát. Vím určitě, že titul blbec roku je určitě můj. Po několika stisknutí fotoaparátů mě konečně vysvobodí a sundají vrchlík. Hrošíku, sorry...
Já budu určitě na Hořovice vzpomínat, ale ještě více jsem si jistá, že oni budou vzpomínat na mě a na to, jak jsem se tam předvedla. No, všechny patrony jsem si nevystřílela, určitě je mám ještě čím překvapit. Jen nevím, jestli bych tam měla jezdit skákat.... Achjo. No jo, Wiky....
Jinak, hořovičtí, díky za skvělý víkend. Dokázali jste mi, že na letišti v Hořo je výborná partička, která drží pořád při sobě. Děkuji všem, kteří mi nějakým způsobem pomáhali s hledáním padáku, freebagu, za utěšování, že přece jen nejsem takový vůl atd. Prostě, bando, jste fakt dobří! Já se někdy přijdu společensky znemožnit pro změnu třeba k Havranovi... :-)
Chrst! :-)