Paragánské péro
Kdo tady čeká pornografii, musí navštívit jiný web. Tady jsou naše výplody, které obletí jednou svět.
Třeba Radek. Ten pilně studuje a nemyslí během přednášek na holky. Maximálně tak na jednu. Ale během spojování relé obvodů a ověřování jehlicí v zásuvce, zda nedošel proud, myslí jen na to jedno. Na skákání. A protože to je jeho láska, píše ódy na to, jak si zase někdy s někým skočí...
Ale křivdila bych i nováčkům ve skákání. I oni mají pořádné střevo...
No, a když jste pod nátlakem, že i vy máte něco napsat, tak proč to odkládat, tak jeden výtvor je i od bláznivé Wiky :-)
PRVNĚ (Cody)
Když poprvé já vzlétnul jsem,
s letenkou co nezná přistání,
můj pohled pln vzrušení
upíral jsem ven.
Je to mé vlastní bláznovství,
které mi chvíli hrůzu nahání.
Takovou výšku jaktěživ nevidět
a skočit do ní bez váhaní
a pak už jen vychutnat si let.
A ten kterému špatné myšlenky
se hlavou honí,
z výšky měl by vidět tento svět.
Tak jako já jsem viděl z padáku postroje,
snít a zažít,
každému nepoštěstí se mít oboje.
Doufám, že vyprávění mé však naladí
a každý jednou na obláčky snu svého
shora šťasten a vesel pohledí.
DŘÍVE NEŽ... (Daniel)
Letadlo stoupá strmě vzhůru,
včera zas měl jsem noční můru,
že nebe zatáhlo se deštivým mraky,
dneska si s Vámi chceme skočit taky.
Dávný sen mění se ve skutečnost,
pro někoho hloupost, pro jiného ctnost.
A co já? Proč ta touha ve mně dřímá?
snad dozvím se za pár dní.
Tam mezi cizími, tam mezi svýma,
tam pro co touha má pramení.
Bude snad stejný ten můj svět
stejný jak přechozích dvacet let?
Myriády roků lidských tužeb po obloze,
to všechno ve mně navždy spí.
Pohledy do oblak i po Velkém voze,
každý z těch dní, byl jako znamení.
ZIMA (Radek)
Léto bylo strašně prima,
avšak na balírně ustal smích,
to udeřila tuhá zima,
na letiště padl sníh.
Plocha se do ticha noří,
marně sháněl bys pilota,
sníh naděje naše boří,
hangár ovládlo ticho a temnota.
Přesto toužím spatřit oblohu jasnou,
z výšky obdivovat tu perspektivu krásnou.
Toužím stoupat zase vzhůru,
podniknout tu nebeskou tůru,
a zážitků získat fůru.
V prostějovském Turbíku (Radek)
V prostějovském Turbíku,
jak slepice v kurníku
sedí tlupa maníků.
Je to strašně prima,
sedím mezi nima.
V letadle vždy nudou dřímám,
za pár chvil už rychlost vnímám.
S přilbou barvy kokosu,
mráz mě štípe do nosu.
Ručička se rychle točí,
neztrácím ji proto z očí.
K jedničce se drze plíží,
otvírání už se blíží.
Óda na výtažný padáček (Radek)
Když padáček už v ruce svíráš,
s rukou nataženou
na výškoměr se díváš.
I když se ti vůbec nechce,
povytáhnout ho musíš lehce.
Pak odhodit ho rychle v dáli
a doufat, že se vzdálí.
Tehdy končí něco krásné,
doma řeknou ti jen:
"Nech už toho, blázne!"
Headdown (Radek)
Co honí se ti hlavou,
když po ní padáš k zemi?
Jaké myšlenky ti mozkem plavou,
když tvé nohy míří k nebi?
Když padáš chtíc,
mít v krvi adrenalinu víc.
Když jsi šťastný a žiješ naplno,
ikdyž na tvém účtu je to patrno.
Když ti doma děti hlady brečí
a manželka do telefonu ti vzteky ječí.
Copak jen honí se ti hlavou,
když pípák hraje
melodii známou?
Se zmrzlinou dítě kouká (Radek)
Se zmrzlinou dítě kouká,
nahoru do oblaků.
Tam, kde vítr silně fouká,
do komor mého padáku.
Já proplouvám si mezi mraky,
on možná touží pouštět draky,
možná zkusit chtěl by to taky.
Až se zmrzlinou si nevystačí,
bude chtít vidět svět z perspektivy ptačí?
Navnadit chci ho trošičku,
nadoraz stahuji řidičku.
Točím to jak nejlíp dovedu,
snad k úžasu jej přivedu.
Holka, tak už skoč! (Wiky)
Modré obláčky dálným nebem plynou,
to dílem Máchy prolíná se,
čípak je to ale vinou,
že všechno nádherné mi zdá se?
Turbolet - ve dveřích tiše sním,
o tom, že na chvíli mi patří svět,
o tom, že nyní všechno smím,
už není, Wiky, cesty zpět.
Vzpomínám na svůj první skok,
vlastně to byl "tandem" jen,
v životě mém ale byl velký krok,
rozpoutal ve mě řadu změn.
Kroměříži vévodí zámek a zahrada,
o místním letišti málo lidí ví,
vždy mi však stoupne nálada,
když se tam občas objevím.
Kdo za to může, kdo to zavinil,
kdo změnil mi život, plány a sny?
Mě život tímhle převrátil,
nejsou normální už všední dny.
K obloze vzhlížím, občas potají,
zastřeným pohledem vnímám krásu,
jak mraky po nebi se prohání,
mezi tabulkama v práci hledám spásu.
Jak zařídit, aby člověk mladý byl,
měl stále sílu ke skákání,
nemusel by hledat jiný cíl,
žil by jenom pro padání?
Vzpomínkami mi teď sviští,
tváře, kamarádi, známí,
Všichni moji instruktorští,
hodně pro mě znamenají.
Dali mi dar, ne všichni ho mají,
stojím teď blízko svobody,
ocitnu se přímo v ráji,
odrazím se, skočím do vody.
Není to voda, není to ani zem,
zavřené oči, chci zastavit čas,
Neničte mi můj malý sen,
chci skákat zas a zas...
Kdo nezkusil, nepochopí,
kdo nezažil, nežije,
nad zemí si člověk letí,
tenhle pocit miluje.
Chceme vzhůru, výš a výš,
možná je to závislost,
když jako blázen odpovíš,
že těch skoků nemáš nikdy dost.
Hej, lidi! Jsme skutečně blázni?
Žijem dvojím životem? Vážně? Proč?
Vzdávám se všemu, odolávám bázni,
no tak, už přestaň, Wiky, skoč!
© Všechna práva vyhrazena. Kopírujte, recitujte, co to dá :-)