Storygalerie - Moje poprvé II.
"Prosím Tě, to ji přejde", chlácholí moje sestra mé rodiče, kteří z mého plánu investovat čas, chuť i zdraví do skákání padákem nejsou vůbec nadšení. Rozpory jsou časté, i když ne intenzivní, ale jsou. Představa, že letím na padáku mě fascinuje. Je naopak. Je říjen, počasí se začíná kazit, ale přesto chodím venku s hlavou zvednutou k obloze a narážím do předmětů umístěných přede mnou. "Dnes by to šlo.", říkám si, když je krásně azurovo a představuji si, jak se vznáším. V práci žhavím denně internet lačná po informacích z parašutismu. Je tu listopad, prosinec, Vánoce. Doma mám manuál k AFF a střízlivím. 40 tisíc je na mě moc. Je tu možnost ještě základního výcviku, ale.... Leden. Dokážu si představit, i když s těžkým srdcem, že už asi skákat nebudu. Únor. Jsem o tom přesvědčená, že parašutismus asi provozovat nebudu, ale stále věřím, že volný pád absolvuju zase alespoň v tandemu.
Březen. Máme sraz ze školy. Sedíme u stolu a mí dva spolužáci hltají každé mé slovo o mém tandemovém podzimním zážitku. Chtěli by si to zkusit, ale sami. To mě přivádí na myšlenku, že přece jen bych se mohla zkusit podívat na ten základní výcvik, co to obnáší a tak. Zjišťuju zase přes internetu řadu informací a sdílím je se svými spolužáky. Cítím, že ta touha je už opět ve mě a je daleko silnější než na podzim. S prvním jarním sluníčkem sleduju teploměr a počasí o víkendech a říkám si v duchu: "To by se skákalo." Jsem v tom. Nadšení a elán do toho si to vyzkoušet mě pohlcuje. Spolužáci to nakonec vzdávají. Bojím se jít do toho sama. No, co, někdo se najde. Na internetu objevuji kontakt na kluka z Hulína, co by si to rád vyzkoušel na padáku sám. Napsat e-mail je dílem okamžiku.
Objednávám se k leteckému doktorovi a hledám "vhodnou" paraškolu pro základní výcvik. Kritéria jsou jasná. Chci křídlo, Cypress a přijatelnou cenu. Na jednom chatu nacházím člověka, který hovoří o seskocích v Kroměříži. "Tam se skáče?", ihned posílám příspěvek překvapená, protože jsem o tom nevěděla a nenašla jsem žádný záznam na Internetu. "Jo, kámoš tam skákal.", přichází mi odpověď od neznámého chatujícího. Bomba. Radek,známý z Hulína tam zjišťuje podrobnější informace a jsme pevně rozhodnutí. Vyhrává Kroměříž.
Startujeme 7. května. Nevím, co od toho čekat. "Petr Horák", představuje se nám náš instruktor a vede nás do kanceláře. Tam nás seznamuje se základními informacemi o základním výcviku. Něco z toho vím. No jo, manuál AFF a hodiny strávené na Internetu udělaly své. Hltám každé slovo a zapisuji si všechno do šedé kůry mozkové. Každá informace se může hodit. Při zpáteční cestě si uvědomuji, že asi naši ze mě mít radost nebudou. Zatím jim o tom neříkám. Říkám to jen sestře a posléze i bráchovi a ti nad mým rozhodnutím kroutí jen hlavou: "Ségra, ty jsi fakt cvok."
Další hodinu máme hned za tři dny, v pondělí. Cvičíme na háku v postroji řízení padáku. Učíme se, jak řešit nehody, vidíme videozáznamy a říkáme si, jak závady řešit. "Doufám, že to nebudem potřebovat....." "No, ještě natrénujeme parakotouly a výskoky z letadla a můžete skákat", řekl nám Petr a já si poprvé uvědomuju, že se to strašně rychle blíží. To, proč jsme tady, bude už nejspíš příští týden. Nevěřím. Najednou si uvědomuji tu zodpovědnost za vlastní život, za vlastní bezpečí, za to, co dělám.
Den D. 22. 5. 2004. Vypadá to, že bude pršet. Asi nás jen přezkouší v Prostějově a pojedeme domů. V Kroměříži napíšeme ještě na letišti písemné testy a jedeme do Prostějova. Tam nás už čeká paní Hanka Moudrá, instruktorka, která nás má přezkoušet. Jsme připravení na ostrý drill, kdy nás má výrazně potrápit na postroji a hlavně na můstcích a na parakotoulech.
Skáče se. Jakmile přijíždíme k letišti, vidíme stoupající letadlo, ze kterého najednou začínají vyskakovat malé tečky, ze kterých se vyklube otevírající se padák a pomalu se snáší k zemi. Trénuje se klasická parašutistická disciplína - skok na přesnost. Přezkoušení probíhá dobře a vůbec se nesplňují naše očekávání, že to bude "drsné". Řekla bych , že to bylo docela v pohodě. Divný pocit zažívám, když paní Moudrá sděluje Petrovi: "Tak, Petře, můžou.". Zvláštní, je to tady. A ještě víc rozporuplné pocity ve mě vyvolá Petrova poznámka: "No, tak uvidíme, jaké bude počasí a kdyžtak ještě dneska skočíte." Je zataženo a docela silný vítr. Ale strašně rychle se to mění. Dokonce se objevuje i sluníčko. No možná by to opravdu ještě šlo. Jdeme na kafé a já vím, že za chvilku to přijde.
Nervozita stoupá a uvědomuji si, do čeho se pouštím. Vím, že jsem nyní zodpovědná sama za sebe a nahoře nebude kromě hlasu vysílačky nic a všechno, co budu "tam nahoře" dělat, ovlivní průběh mého doskoku. Nesmím udělat sebemenší chybičku a hlavně zachovat v každé situaci chladnou hlavu. Vím to a tím víc si uvědomuji, že musím být klidná. Možná jsem neměla tak studovat ty všechny typy nehod. Sahám si podvědomě nejprve na pravou stranu po odhozu, pak hned na druhou stranu po záložáku. V duchu si opakuji, co se kdy používá. U kávy nemyslím už na nic než na to, ať je to za mnou.
"Tak jdem. Oblékneme se a půjdeme.", řekne nám Petr. Stojíme u sbalených padáků a začínám se připravovat. Zakasat mikinu, hodit "batoh" na záda, zapnout nožní popruhy, zkontrolovat, jestli jsou souměrné, na prsní popruh dát hook-knife a výškoměr. Zkontrolovat, jestli je na nule. Přilba. Kontrola funkčnosti vysílačky. Funguje. TAk blue sky a jdem do letadla.
Už se čeká jen na nás. Skáču třetí v pořadí. " Letadlo začíná rolovat a je připraveno ke startu. Motory hučí a já tuším, že není jiná cesta úniku. Pozoruju svoje připoutané lano. Jakmile se odlepíme od země, sleduju výškoměr. Funguje. 50 m, 100m. "V této výšce musím být proti větru.", dívám se z okna a snažím se zapamatovat, jak ten pohled z této výšky vypadá pro případ, že se mi pokazí výškoměr. Ale stejně bych to asi neodhadla. Podívám se po ostatních pasažérech. Naproti mě sedí vysazovač. Tváří se, že ho to v letadle nudí. Paní Moudrá, která jde ven jako první, sleduje dveře letadla. Radek se dívá před sebe, občas se podívá na mě. Co se mu honí hlavou, nedokážu odhadnout. Vedle mě sedí nějaký kluk, stále si hraje s výškoměrem na ruce. Kontroluju, jestli nám ukazuje stejnou výšku.
500 m. Jsme v polovině. Musím mít asi vyděšený pohled. Ale strach nemám. Spíš je to pocit, že nevím, do čeho jdu. Uvědomuju si, že nervózní jsem, ale jsem přesvědčená, že to nevzdám a hlavně, že to zvládnu. Část mého já se dokonce těší. Říkám si, jaké to bude, co mě čeká, jak to zvládnu, co budu přitom cítit. 900 m. Je to tady. Vysazovač se připravuje. Hanka si stoupá.1000 m. Dveře se otevírají. Výskok Hanky.. Vidím,jak v hlubině mizí s roztaženýma rukama. V hlavě si uvědomuji, jak se musím připravit na výskok. Dávám ruce křížem na boky. Přede mnou vyskakuje Radek. Odráží se a je pryč. Teď já. Stojím ve dveřích. najednou letadlo cukne a já padám dozadu. "Sakra.", málem jsem spadla. Stoupám si na okraj dveří znova. Ruce na boky. Hlava mezi ramena. Dívat se na horizont. Dát nohu na okraj dveří. Levou vykročit..... Letím... Teda spíš padáááám..
Cítím nápor vzduchu. 121,122, 123, zbytek nedomyslím. Cítím trhnutí. Otevírá se padák. "Snad se otevře v pořádku.", říkám si a nějak dopočítávám. Cítím, že jsem zpomalila a uvědomuju si, že ten výskok byl úplně jiný než u tandemu. Žádný odpor a hlavně mi nebyla taková zima. "Asi je to výškou.". Podívám se na vrchlík. "Laicky" rychle zhodnotím, že je asi v pořádku. Kontroluju řidičky. Odbrzdím a dvakrát zapumpuji. Točím se. Hledám cíl. Už vidím modré kolo na konci zeleného pole a hangáry. Točím se o 180 stupňů a přebržďuji. Určím 80% a zkouším to pro jistotu ještě jednou.
"Petr mě nechává pěkně vydusit", říkám si a čekám na nějaký jeho pokyn. Ve vysílačce je však ticho. "Asi navádí RAdka a pak se ozve mě.", točím se směrem na cíl a snažím se odhadnout polovinu. Očima hledám větrný rukáv a kdybych ze země nevěděla, kde je, tak ho nemám šanci najít. Překvapuje mě taky to, že z výšky to vypadá, že jsem cíli strašně blízko. Neuvědomuji si, že mě to rychle nad cíl unáší, protože je přece silnější vítr a to jsem před letem věděla. Mělo by být kolem 5 m/s.
Ve vysílačce je stále ticho. Začínám mít obavy. "Ztráta signálu.", zní mi v uších Petrův hlas z výcviku. Jenže tohle nám říkal, když jsme byli v pohodě na zemi a cvičili jsme doskok, v případě, že se pokazí vysílačka. Dívám se na výškoměr. Asi 750 m. Žádný povel od Petra. Cítím, že mě obchází panika. Co teď? Cítím, že jsem nervózní. Je mi bídně a najednou bezděčně nahlas řeknu:"Tati, mami, do ....., já jsem bez signálu." No, co už. Myslím na jediné: "Musím přistát sama." V duchu sumíruju čtyři čísla. 450, 300, 200, 100. Stále upřeně sleduju cíl a snažím se zachovat klid a získat jistotu.
Vítr mě unáší. Tahám stále střídavě za levou a pravou řidičku. Cítím, že jsem klidnější a stále střídavě sleduju cíl a výškoměr. 650 m. Ještě 200 m a mám být v polovině. Sakra, ale kde to bylo? Asi jsem to přeletěla. Vím, že jsem to zblbla, ale nevadí. "Katko, do pr.., ty nejsi blbá. Mysli. Klid. Zvládneš to.", letí mi myšlenky hlavou a vůbec nemám chuť se "rozplývat" nad krásami země pode mnou. Jsem nad cílem. 450 m. Vím, že je to chyba. "Jsem kráva.", nadávám si a určuju si nový cíl.
Vidím pole. "Tam to půjde", a úplně zapomínám na budovy, stromy a oblítám svůj nový cíl z levé strany, takže se při finálním přiblížení dostanu blíž k budovám. "Nevadí.", uvažuju po chvíli, "budu mít blíž ten původní cíl". 300 m, stahuju řidičky na 50 %. Sleduju výškoměr. 200m. Tahám za pravou řidičku. Točím o 90 stupňů a pořád sleduju výškoměr. 150 m. Cítím, že se mi potí ruce, ale hlavu mám podezřele jasnou. 100 m. Stahuji opět pravou a točím se proti větru. Vypouštím ruce. 50 m. Ručička výškoměru se blíží k nule. V rychlosti se podívám, kde je skutečný cíl. "Do háje, celkem jsem se sekla." Sleduju zem pod sebou. Přibližuje se. Mám pocit, že čím dál rychleji.
Začínám rozeznávat, co tam je. Nedokážu odhadnout, jak je to obilí vysoké a vůbec nepřemýšlím nad tím, jestli to pole je z kopce nebo ne. Musím začít přibržďovat. "Petr říkal, že začít až si budem myslet, že jsme na zemi", přemýšlím a držím se řidiček. Teď ještě ne. Teď ještě taky ne. Už jsem skoro na zemi. Už to cítím. Teď. STahuju ruce. V poslední chvíli mi projede myšlenka: "Nepřebrzdit,mohla bych spadnout dozadu.". Stahuju ruce - podvědomě jen kousek pod 50 %. Zpomaluje to. Dávám nohy k sobě a jsem připravena na přistání. K zemi mi zbývá už "pár" centimetrů a v hlavě se mi honí myšlenky, co musím při dotyku udělat. Chyba natahuju špičky. Uvědomuju si to. Plná chodidla. Nevím, jestli je narovnávám, ale cítím dotek se zemi. Stojím na obou. Stahuji řidičky. Nevím, jestli obě nebo jen jednu. Pomalu ztrácím rovnováhu. Padám dopředu. Není to silné, pouze klekám. Naštěstí do měkkého. "Nic mě nebolí, nikde mě neruplo", zhodnotím situaci, zatímco už stojím na nohou a už vidím Petra, jak ke mě jde.
"Doufám, že to nebyla moje chyba, že mi vyplivla vysílačka." Cítím, že mi povolují nervy. Opírám se o kolena, dívám se na zem a otisk mých kolen. Nohy se mi trochu klepou, ale je to dobrý. "Je to OK", opakuju si v duchu pořád a uklidňuju se. Padák za mnou volně rozprostřený. Napadá mě, že by se mohl nafouknout. Otočím se. Začínám se uklidňovat. Ukazuju směrem k Petrovi, že jsem OK. "Měla bych začít motat padák.", ale radši tam stojím a čekám. Když je ode mě asi 10 m, tak se začínáme spolu bavit. Podává mi ruku a já si uvědomuju, jaké musel mít pocity, když jsem se "tam nahoře" motala a nereagovala na jeho příkazy. Asi si prožil pěkné nervy. Mě v podstatě nahoře bylo fajn, byla jsem tam sama za sebe a za nikoho jsem tu odpovědnost nenesla.
Začínáme rozebírat, co se stalo. Říkám mu, že jsem nic neslyšela. "To není možné.", kontroluje přilbu. Zapne znova vysílačku a ta funguje. Po chvilce zkoumání to máme, před výskokem jsem zavadila do "čuplíku" a prostě jsem si to vypla a nenapadlo mě to "nahoře vyzkoušet vypnout a zapnout. No jo, ženská....
Petr dělá zkracovací uzel na padáku, bere ho a jdeme na doskočiště. Nevím, jak je to daleko. Nedokážu to odhadnout. Ale tipuju tak 100-200 m. Rozebíráme doskok. Najednou si uvědomuju, že jsem udělala řadu chyb a spousta myšlenek se mi honí hlavou. Registruju, jak jde proti mě úspěšný "prvoskokan" Radek a podává mi ruku. Na doskočišti mě pokope Jarda s Luďou. Jsem pokřtěná a Jarda mi ukazuje mezi řečí prodřené rukavice ze svého prvního "doskoku" na beton. Začíná mi docházet, co všechno se mohlo stát a děkuju okamžiku, ve kterém jsem nahoře přestala panikařit a začala přemýšlet, jak doskočit. Jednala jsem přímo podle učebnice a to byla trochu i chyba. Nevzala jsem na ohled, že je silný vítr. Ale nevadí. Příště budu lepší.
Jsem asi blázen. Chci, aby nějaké "příště" bylo. S humorem dodávám, že ještě jednou si skočit musím, protože chci vědět, jaké to je doskočit s funkční vysílačkou.... Promítám si v duchu celý výskok. Uvědomuju si, kde jsem zaváhala a přemýšlím, co jsem měla všechno udělat "líp". Po bitvě je každý generál. Asi nemám právo, ale cítím se sama na sebe hrdá, že jsem to zvládla a že jsem se v té poslední fázi už nebála. Nevím, jak ty mé chyby při přistání zhodnotil Petr, asi mě dost šetřil, když viděl jak jsem "vyflustlá", ale mě to paradoxně zvedlo sebevědomí. Zvládla jsem to sama. Nebojím se. Uvědomuju si, že chyba byla, že jsem nedělala otáčky a že jsem podcenila sílu větru (no, podcenila, v té chvíli jsem na něho vůbec nemyslela). Přiznám se, že mě pak vůbec ani nezajímal ten větrný rukáv. To, jak přistát, jsem si odvodila z pode mnou přistávajících parašutistů a podle toho si připravila rozpočet. Jen jsem ho trochu posunula :-)
Zrekapitulovat myšlenky už asi nedovedu. Když zavřu oči, vidím to celé znovu a vím, že jsem celou dobu přemýšlela, co musím udělat určitě. Proti větru a nepřebrzdit. Ztratila jsem jinak pojem o všem, co bylo okolo. I to byla chyba. Být v tom poli sloupy s elektrikou nebo cesta..... Nechci nad tím přemýšlet. Příště budu o něco chytřejší a s problémy se poperu snad o něco lépe. A to příště bude......