Storygalerie - Moje poprvé
Začalo to nevinně, ještě během výšky. To jsme s kámoškou hrály na jedné z mnoha přednášek piškvorky a bavily se o tom, co bysme chtěly jednou v životě zkusit. "Ty bláho, já bych si vyzkoušela skočit padákem!". Dnes už nevím, která z nás to pronesla první, ale bylo to vysloveno a obě jsme věděly, že to zkusit chceme. "Musíme to zvládnout do státnic, ať se zbytečně neučíme...!", kuly jsme plány, kde a kdy to provedem. Utíkaly týdny, měsíce, roky. My odpromovaly a náš velký sen se zdánlivě rozplynul. Studium na VŠ bylo pryč. Já zůstala v rodném Zlíně a Eva se vrátila domů do Karviné. Ale člověk nezapomíná na své sny, jen mění priority....
Červenec 2003. Návštěva Buchlova měla být jednou z mnoha dalších prohlídek našich hradů a zámků. Ale to by nesměl u vstupu ležet leták nabízející tandemové seskoky. Rozbušilo se mi srdce, podívala jsem se nahoru a řekla jsem si: "To musí být nářez!" A hned následující den posílám mail Evě a píšu: "Evko, co ten náš seskok? Objevila jsem nabídku tandemů. Jdem do toho?".
Na odpověď jsem nečekala dlouho: "Jasně! Zjistíš, kde se to dá skákat?" A bylo vymalováno. Během několika dnů surfování a zjišťování všech informací jsem zjistila vše potřebné a rozhodly jsme se pro Kunovice. A doufali, že nám vyjde počasí.
Byla neděle 7.9. 2003 a my netrpělivě čekali, jak to bude probíhat. "Kdo půjde první?", zeptal se nás Marián poté, co jsme se vzájemně představili. "Já.", řekla jsem, protože jsem jít jako první chtěla. "Fajn, tak se oblečte do kombošky a v 9.30 letíme", řekl a podal mi ji. "Bože, to je už za půl hodiny...", proletělo mi hlavou a oblékla jsem se. No, půlhodinka utekla velmi rychle, podstoupila jsem krátké zaškolení, jak se během volného pádu chovat a najednou přijel z hangáru žlutý Turbolet L-410, naroloval a my do něj nastoupili. Můj první let letadlem, můj první seskok. "Jsem cvok.", řekla jsem si a hltala jsem výhled z letadla. Párkrát úsměv na kameramana a s obavou jsem sledovala na výškoměru, v jaké výšce jsme. 1000m, 2000 m, 3000 m. 3500 m. Marián si mě připoutal a já věděla, že jde do tuhého, že už za chvíli půjdem. 4000 m.
Otevřely se dveře a já si řekla: "Proč tu vlastně jsem? Jsem blázen". Vyskakovali jsme jako třetí. S úžasem i s úlekem jsem sledovala dvojice, které skákaly před námi. Výskok a frnk, najednou byly pryč. Stoupli jsme si ve dveřích. Cítila jsem na ramenu dotek. Předem domluvený signál. "Kleknout!". TAk naposledy se podívám do kamery, nevím, kde se to ve mě bere, ale usmívám se. Cítím chladný vítr, odpor vzduchu, pode mnou v hloubce mraky. Cítím, jak se Marián odráží, nevím, kam se mám dívat. Vidím slunce, mraky, modro....Nevnímám. Letím. Druhé poklepání na rameno. "Roztáhnout ruce." Stále se upřeně dívám k zemi, respektive na přibližující se mraky pode mnou. Bezděčně se podívám před sebe na horizont. "Sakra, kde se ten chlap tady bere?", přede mnou se zjevuje na metr daleko kameraman Patrik a usmívá se. Cítím, jak mi vzduch naráží do obličeje, jak ztěží můžu hýbat rukama, jak mi hučí a zaléhá v uších a přemíra vzduchu mi vůbec nedovolí se pořádně nadechnout. Lituju, že jsem si nedala něco na hlavu.
Najednou se začínáme točit dokola. "To je bomba", chce se mi zakřičet. Blíží se k nám mraky, už jsou strašně blízko, chci se jich dotknout. Ještě kousek, proletíme skrz ně. Pocit, jako bych se dotkla hedvábí. Už vidím zem, přibližuje se čím dál víc. Nepřemýšlím. Prostě letím. Najednou něco škublo. Nevím, co se děje, ale během dvou vteřin je mi to jasné. Nad námi se otevřel padák. Mám pocit, že jsme zastavili. Stojíme. Skoro. Absolutní ticho, jen padák trochu šustí, ale ten pohled dolů - na letiště, Kunovice, Uherské Hradiště, Veselí... To je úžasné. Najednou mi Marián podává jakési šňůry, abych si prý zkusila řídit. Je to zvláštní pocit. Zatáhnu za jeden konec a pak za druhý a padák se s námi točí, jak chci já. Děláme rychlé zatáčky a já mám pocit, že jsem výš než padák.
Pomalu se blížím k zemi - začínám rozeznávat známé budovy, vidím oranžový přistávací kříž a vůbec se mi nechce věřit, že z té výšky se na něj trefíme. Už rozeznávám postavy, obličeje a najednou mírné zhoupnutí, popoběhnutí a stojím nohama pevně na zemi. Marián zápasí s odepnutím spon postroje, zatímco já nemůžu uvěřit, že jsem to prožila. Podívám se nahoru..."To je bomba, úžasné, perfektní." Nedokážu to popsat. To chci ještě zažít. A nechce se mi stále věřit, při pohledu nahoru, že jsem to prožila. Čekám, než odskočí ještě zbytek naší "skupinky". Se zavřenýma očima prožívám celou tu událost znovu a znovu. Když z letiště odjíždíme, otáčím se. Vím, že jsem tady nebyla naposledy.....
Netrvalo to dlouho a já věděla, že už následující neděle bude opět "tandemová". Teď už vím, do čeho jdu, co mě čeká a jsem tam sama. Let letadlem už tak neprožívám - jsem zkušená pasažérka. Čekám netrpělivě na výskok. Vím, že budem skákat do salta vzad a že si můžu ve vzduchu dělat otáčky "sama". Stojíme ve dveřích. Ani síla toho větru mě už nepřekvapuje. Koneckonců jsem se poučila a na hlavě mám kuklu. Výskok. Cítím, jak padám dozadu a najednou koukám nahoru na nebe. Je to jen vteřinka, ale ten obraz nádherné modré barvy se mi vrývá do paměti. Už jsme ve stabilizované poloze čelem dolů. Cítím na rameni signály. "Roztáhnout ruce". Před sebou vidím Mariánovu ruku. "Otáčky doleva". Vychyluji ruku, snažím se dívat, kde se chci točit a snažím se být zalomená v pase, jak mi to vysvětloval na zemi. "Bože, my se fakt točíme. Já vážně točím sama." Následuje otáčka doprava. Jde mi to ztěžka, ale vychutnávám si to, jak můžu nejvíc. A vtom vidím nataženou ruku přede mnou. "Pohyb vpřed". Klouzání nebo tak nějak tomu říkají. Podívám se, kam chci klouzat, ruky dávám k tělu a natahuji nohy a dívám se před sebe. "Mám pocit, že letím dopředu." Vracím se do polohy a cítím to známé trhnutí. Padák se otvírá a po pár sekundách už vidím sama i cíl a opět se pokouším padák sama řídit. I doskok - ale to již asistovaně, kdy jen vlastně mám ruce na šňůrách a nevím, proč a jak se to dává nahoru a dolů.... Po doskoku vím jedno, chci jít do toho. Chci to zažít sama. Rozloučím se s tandem-pilotem a cestou domů si představuji, že letím, že to umím, že skáču, že....